Moje cesta zpátky k úsměvu #2

…pokračujeme ve vyprávění prvního týdne.

Týden 1 – Startujeme léčbu

Úterý 5. září – Kožní & Neurologie

Přesouváme se do další budovy – kožní. Recepce – Registrace – Čekárna = to se stane naším oblíbeným kolečkem po dobu několika měsíců. Ale tentokrát jdu na řadu docela rychle. Nečekáme ani 15 minut. V ordinaci na mě koukne paní doktorka, převyprávím, co se mi stalo, mrkne do ucha a že ano, jasně, je to herpes zoster. Slyšela jsem to tolikrát za ten den, že už ten název nikdy nezapomenu.

Update prosinec 2017 – Teď jsem pro vás hledala nějaký dobrý odkaz a začetla se. Fuj! Ještě, že tohle normálně nedělám. :))) Jsme se vyděsila zpětně, ale spoustu z těch věcí mě fakt potkalo! 🙂 A to je wikipedia ta víc softová.

Konečně nastavujeme léčbu. Antivirotika, protože je to bestie virového původu. Antibiotika neubírá, ale naopak přidává. Vzniknul i sekundární zánět v uchu. Ještě mastička a prý šup domu. S tímhle si pacienty v nemocnici často nechávají, ale tentokrát nebudou. Maluje se u nich, takže momentálně žádné lůžkové oddělení nemají. Dostanu návod, jak léky brát, protože minimálně u těch antivirotik je to trošku vyšší dívčí. Udělají mi stěr z ucha. Domluvíme kontrolu a vyhánějí mě napospas venkovnímu světu. Jo a prej jsem infekční, tak se moc nezdržovat vedle těhotných, starých a nemocných. Ještě že je můj muž mladý a perspektivní. 🙂 A taky už to týden přežil, tak i odolný. Navíc je skvělý lovec – někde sehnal bagetu a muffin. Je totiž už půl třetí odpoledne. Prý v celé nemocnici není jediné zdravé jídlo. 🙂 Proč by mělo, že? :))

Míříme za poslední žádankou. Neurologie. Zpátky pěkně do budovy A2. Začínám tu být jako doma. Možná kdybych věděla, co mě v dalších týdnech čeká, tak se tak nerouhám. Zde opět nastává naše svatá trojice. Recepce – Registrace – Odmítnutí – ooouha, co? No prý už dneska mají tolik pacientů, že už další nestihnou a musím přijít jindy. Zneužívám tady výhody magického telefonu a volám si znova s Věrou. Ta zvedá jiný magický telefon přímo paní doktorce a nakonec jsme poslední koho tam ještě nacpe, a opravdu PO ordinační době. Cítím se maličko trapně. Přede mnou podobně vyhánějí paní, která skoro ani nechodí, motá se a málem upadne.

Nakonec jsem moc ráda, že jsme to udělali. Dostávám další tunu prášků. Včetně kortikoidů na otoky a taky diagnózu těžké parézy lícního nervu. Čekají mě další tři žádanky. Na EMG za měsíc, ale hlavně na rehabilitace – prý co nejdřív! a na oční. Oko zůstává permanentně otevřené. Paní doktorka ještě sama volá na oční, jak se o něj máme starat v mezičase. Moc, moc děkuju! Vyšetřuje mě fakt se vší parádou, jako velkej profík, i když už ji volá rodina, protože na ní čekají před barákem a má po pracovní době. Vůbec jsem si nepřipadala jako otravný protekční prudič, ale jako člověk, který si její pozornost zaslouží a má ji.

Poslední naše kroky vedou do lékárny, kde jim po mé návštěvě asi museli dojít zásoby a míříme domů. Konečně. Oba.

Přiznávám, že nejoblíbenější jsou momentálně ty na bolest. Mám dva druhy a jdou volně kombinovat a zabírají! 

Radek se ráno omlouval z probíhajícího školení, že za dvě hodiny je zpátky. A hups, po 7 hodinách je zpátky jako na koni. Děkuju, žes mě zachraňoval.

…co uvidíte příště: Rehabilitační lékařka a rehabilitace

Teaser & rekapitulace v jednom obrázku, ve kterém je vlastně všechno podstatné na následující dlouhé dva měsíce. 🙂 Made by Lea

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.