Moje cesta zpátky k úsměvu #1

Kamarádi, přátelé, jak už všichni víte. Jsem dlouho offline. Ani ne díky internetovému připojení, ale společenským životem.

Už skoro 3 měsíce.

Zavřena v našich 36 zdech. Jo. Teď jsem to počítala. I když by určitě někdo rozporoval metodologii a možná i celkový počet. 🙂 Nastal u mě zdravotní průser, který mě vykolejil. Jedna dobrá duše mi poradila, ať se z toho zkusím vypsat. Díky Pájo. Bacha – Sem tam bude bude fuj fotka! Jestli to nemáte rádi, tak to nečtěte.

Prvních pár dnů bude popis velmi hutný. Dál už informace řídnou. A hlavně mi dny hodně splývají. Jeden den jako druhý. Bude to spíš o úspěšných mílnících. Tady je týden 0 a den 1.

Týden 0 – Jak to všechno začalo

Pondělí 28. srpen

Večer si tak příjemně dorazím z poslední ruční lymfodrenáže, odpočatá a v pohodě. Jen mě o pár hodin později začne bolet hlava. To je trochu divný. Moc na to netrpím. Ale tak co. Dlouhej den v práci to byl. Vzhůru do postele, to se přece zaspí. Dobrouk.

Úterý 29. srpen

Aha, tak to se nezaspalo.

Obří bolest hlavy mě probudí už před šestou ráno. Vypadá to, jako by se mi někdo každých pár minut do hlavy pokoušel zabodnout nůž. To není úplně vtipný. Mám i lehce zvýšenou teplotu Většinu bolestí / teplot umím odložit na dobu, až to diář dovolí. Ale bolest je vždy tak urputná, že se lámu v pase, takže dneska neotálím. Naštěstí máme bez-objednávkové ORL 5 minut autem od domu, takže za chvilku jsem na cestě. Vysedím si 45 minut. Diagnóza? Asi Vás kouslo něco radioaktivního. Ucho je oteklé, zarudlé a horké, ale jen z vnějšku. Zvukovod je čistý. Na ten zánět tady máte antibiotika a chlaďte to.

Středa 30. srpen

Na dopoledne ještě vyrážím do práce, ale po pravdě se to nedá, takže hned ve tři hodiny už mažu zpátky domu. Večer nastupuje horečka 39 °C, a tak se rozhoduji, že si dáme zítra opáčko u doktora. Nedá se jinak…

Čtvrtek 31. srpen

Dr: „Horečka, puchýřky v uchu? To už jste druhá, komu tenhle týden nezabrala antibiotika.“ Bezva…ráda jsem výjimečná. Měníme léky, přidává mi nové kapky a fenistil na to kousnutí a vyrážím domu. Klacid tentokrát zabírá a sráží horečku alespoň jen na zvýšenou teplotu. Lepší než nic. Chladím, mažu, zobu a odpočívám. Snažím se zplasknout.

Pátek – Pondělí 1. – 4. září

Už je mi líp, takže nastává další pokus o navštívení práce. Ale dopadám jako minulý týden, vydržím to jen chvilku a odpo už jsem zpátky doma. Bodavé bolesti hlavy celou dobu neustupují a zobu analgetika. Všechna, která někde najdu. Mám od Dr. přidaný Nimesil. Prý šetří víc žaludek. Přežívám. Pracuji, alespoň z domova. Ještě že od nás to jde…člověk je pak za pokrokovou společnost vděčný.

Týden 1 – Upravujeme diagnózu, fofr začíná

Úterý 5. září – ORL

„Okamžitě na pohotovost nebo k té neuroložce.“ Odpovídá mi místo pozdravuju moje nejoblíbenější krotitelka (čti fyzioterapeutka, která se o mě stará v časech dobrých i zlých) na selfie, kterou jsem jí právě poslala. Každopádně zvláštní pozdrav. Poté co připojí 5 vykřičníků, což běžně nedělá, zvedám telefon a volám rodinné přítelkyni, která pracuje v Ústřední vojenské nemocnici. V podstatě mi říká to samé. Ale to je v pohodě přece, jen mi tuhne obličej a nezvednu koutek, neusměju se, to je pohoda. Taky prý ať si zabalím tašku, možná domu chvilku nepojedu…oukej.

Moje “ahoj-pozdravová” fotka

V ten moment nastává pár věcí:

  • Rozbrečím se.
  • Balím si tašku. Co vlastně člověk potřebuje na pár dní? Nabíječku, powerbanku, léky, knížku…no pyžamo se nakonec nevešlo (mimo jiné i pro to, že žádné nevlastním)
  • Zvedám muže od školení – prvního remote, na které se letos přihlásil a těšil. Je zlatej, sedá do auta a jede se mnou mě zachraňovat a chránit.
  • Volám na ORL do Kyjí, že bych od nich potřebovala nějaké papíry – prý jasně, vše mi připraví,
  • Volám do ÚVN a potvzuju, že tam budeme do hodiny.

Já jsem vyděšená a Radek naštěstí ví, kam jedeme. U vchodu už čeká Věra, která mě protáhne celou budovou až na místní ORL, kde už o mně vědí. Věnuje se mi přímo pan primář Navara. V podstatě po mých 4 větách a jednom mrknutí do ucha mění diagnózu – pásovej opar v uchu a ukázkovej. Posílá mě ještě na vyšetření, jestli už to nějak ovlivnilo sluch, kde je jediná paní, se kterou si zřejmě nesedneme. Ona na mě křičí, že ji musím hlásit, až něco uslyším a já furt nic neslyším, což prý to není možné. Ale tak přežily jsme to nakonec obě. Já v bolestech a slzách a ona asi ublížená. Vracím se zpátky na vyšetřovnu, kde se v mezičase na mě vystřídá celé oddělení – asi 3 mladé lékařky. Prý je posílá pan primář, že jsem jak příklad z učebnice a že to tu ještě neměli, tak se mají jít potrénovat. Všechny jsou strašně fajn. Vlastně všichni. 🙂

Fasuju další 2 žádanky. Prý jsem díky diagnóze případ pro kožní, ať mířím tam a kdyby mi nechtěli/zapomněli dát žádanku na neurologii, tak tam určitě taky. Prý mám ještě vysadit ATB, ale to se v průběhu dalšího dne ještě změní. Celé kolečko tady trvalo několik hodin.

…pokračování zase jindy

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.