30. srpna, 11 večer dobaluju svůj kufr. Čekám na injekci, kterou posledních pár dní posouvám, ať se s tím lépe pracuje u 6 hodinového časového posunu. Usínám v půl jedné ráno. “Probouzím” se ve 3:30, deset minut před budíkem. Absolutní zombie stav – nesnídáme, jen sprcha, zabalit posledních pár kousků, na které si člověk vzpomněl a hups do taxíku, co nás veze na letiště.
Jsme tu tak brzy, že ještě není otevřená přepážka na kufry. To se vyřeší asi během 15 minut. Ve frontě klasicky narážíme na někoho, kdo zdržuje. No brblat jsme neměli, protože jsme byli hned druhý v pořadí, kdo jsou problémoví pasažéři. ČSA teď přes cestou do USA chce vidět vytištěnou ESTU, co ještě nikdy nechtěli, takže připravení nejsme. Paní říká, že v pohodě, zavolá kolegovi. Ráďovi se to povede najít, ale paní se dalších 10 minut vybavuje a diktuje čísla pasů, i když už jí to ukazujeme. No nic. 🙂
Dojem vylepší soukromá securita kterou máme díky Erste Premiere programu. Ta je fakt boží. Ani je nemusíme ukecávat, že těch 60 injekcí v letadle fakt potřebuji (papír od paní doktorky byl ready a stačil jim) a Ráďovi najdou v batohu rok zapomenutej multitool s nářadím, který je prej roztomile malý a tak nevadí. 🙂 Lounge jako před dvěma lety. Stejná místa, tady se časy nemění. Pohodlně přečkáváme hodinu a něco od odletu.
Letos je novinka, že první let máme s ČSA. Airbus 319. S business lístkama jdu první do letadla a v Amsteru i úplně první z letadla. 🙂 Snídaně příjemná, dostala jsem National Geographic a šampáňo. Za hodinku deset jsme na Schipholu. [:skipolu:], celý roky to říkám blbě.
Pasovka v Amsteru, která je automatická si nás vychutnala. Mně sice povolila průchod hned napoprvé, ale neotevřela mi dveře a pak 7x odmítla vzít znovu pas. 😀 Ráďu nepustila vůbec, musela ho řešit paní celníková osobně. To máme za ty barevný vlasy.
1 200 kroků a jsme v KLM Crown Loungi. Tentokrát nemáme svý místa! Ale těsně vedle nich 🙂 Do odletu přes oceán zbývají 4 hodiny. Průběžně se občerstvujeme. Nově objevujeme gin & soda drink. Lúca (ahoj, darling) mi krátí čas tím, že jí musím fotit všechno jídlo, ze kterého si můžeme vybírat. Vytahujeme PCčka, ať zkrátíme čekání. Pouštím si Disenchantment. Za posledních 14 dní už potřetí a opět nedokoukám ani do poločasu a usínám. Ráďa má novou vydírací fotku do svého archivu.
Přes oceán letíme novým Dreamlinerem, Boeing 787 – 5D, 5G. Ještě před nástupem je Ráďa vybranej na další extra securitu, jestli nepašuje nějaký bomby. Jsem ráda, že to nejsem já. Z mýho kufru by tu byli asi dost vyplesklí. Na místě mi sedí paní, která se teda moc ochotně nezvedala a na konci letu mě ještě švihla kufrem přes hlavu. Měla o hlavu míň, málem jsem ji zakousla.
Místa na nohy mi přijde lehce méně než před dvěma roky. Nelíbí se mi úplná separace, která mezi námi vznikla. Letadlo není friendly pokud cestujete ve dvou. Za to v zábavném panelu je spousta oblíbených filmů. Obídek nám servírují ihned po startu a trvá neuvěřitelné 3 hodiny. 😀 Stihla jsem mezi předkrmem a hlavním chodem usnout, což by byla velká škoda, chuťový porno. Pak vám dají 3 hodiny klídek a na poslední dvě hodiny už zase běhají s jídlem, abyste nevylezli hladoví. V poločase teda prý byla zmrzlina, kterou jsem pro změnu prospala.
Na security je velikej blázinec. Muselo přiletět spousta letadel, čekáme ve frontě přes 1,5 hodiny se řvoucím dítětem za zády. Labúžo. Dokonce ani vyzvednutí auta u Hertze nebylo bez problémů – nachargováno 500 dolarů navíc, tak nás čekají debaty s billing departmentem. Časová ztráta 45 minut.
Mimochodem je 102 °F! A my uletěli z tak krásného českého počasí.
Jedem pro SIMky do Wallmartu, do špatnýho. Po druhé už trefíme ten správný a mažeme do hotelu. Bydlíme přes ulici od Pentagonu. Do hotelu dorážíme po vyčerpávajících 23 hodinách. Ráďa mi říká, že jen aktivuje SIMky, dá si sprchu a půjdeme na večeři. Je 20.15 místního času. Zzzzzzzzzzzz….
edit by Ráďa: Péťa spí. Já jdu aktivovat SIM. To se nakonec ukázalo jako nemožné. Online přes web providera, ani přes jeho aplikaci, nejde z neznámého důvodu zakoupit tarif. Tak Walmart online, tam to neprojde, protože nejde zadat česká adresa a přitom SIM tam koupit šly. No nic, ráno zajedeme do Walmartu a koupíme tarif na stírací kartě. Jdu si ulovit do Whole Foods pečené kuře a nějaké ovoce pro Péťu. V 22:10 upadám do bezvědomí po 25 hodinách vzhůru.
Den neúspěchů je snad za námi. 🙂